Po světě jezdí miliony motorek, za jejich řídítky sedávají miliony motorkářů. Motorkář je takový živočišný druh...
...který opovrhuje tím co mu příroda nadělila a svou osobní schránku přesouvá po planetě Zemi na gumových pásech, kterým říká gumy. Tyhle gumy jsou navlečeny na kovové obruče, kterým se říká kola. Kola jsou připevněna na soustavu ocelových trubek, ve které je vložen hliníkový přístroj zvaný motor. Obaleno je to do plastových ozdob a celému tomu se říká motorka. A protože motorka, člověk, který na tom jezdí, si říká motorkář.
Motorkáři nemají nic na světě raději, než si sednout a jet na stroji, který je vratký a co chvíli hrozí jeho upadnutí na zem. Navíc je jejich stroj tak těžký, že ho většina motorkářů ani neumí narovnat do svislé polohy a musí se o pomoc doprošovat kolemjdoucích spořádaných občanů. Motorkář se vyžívá v otravování všeho, co je kolem něho, včetně sebe sama. Provozem svého stroje vypouští do ovzduší jedovaté plyny, které když dlouhodobě dýcháte, přivodí vám bolest hlavy, malátnost a pomalou smrt. Motorkář také rád čichá k tekutině, kterou svírá v bandasce mezi nohama a vypráví podivná slova o tom, že vůně této tekutiny je nejlepší na celém světě. Zajímavé je, že vůně této tekutiny, která se nazývá benzín, je tím lepší, čím více piv motorkář pozře.
Motorkáři milují nebezpečí. V bandasce mezi nohama mají často nalito několik desítek litrů vysoce hořlavého, až třaskavého benzínu, který v motoru po troškách zapalují, což vyvolává hlasité výbuchy. Občas tato bandaska vybuchne celá najednou a pak hoří i celý motorkář. Což obvykle ostatní motorkáři komentují hlubokým bručením a gesty uznání, když o tom nějak ohořelý motorkář hovoří u piva. Za zvuků výbuchů se stroj zvaný motorka přesouvá po zemském povrchu. Plaší ostatní živočišné druhy, což mají motorkáři velmi rádi a proto na své motorky instalují takzvané laďáky.
Laďák je trubka vedoucí od motoru do zadní části motocyklu, sloužící ke generování hluku. Čím je hluk větší, tím více obdivného bručení a gest uznání má motorkář od motorkářů ostatních. Podobných uznání si může motorkář vydobýt v případě hazardu se svým životem. Čím více je na hraně života a smrti, tím více získává gest uznání.
Motorkář jezdící na chopperu a cruiseru
Chopper je motocykl, který na sobě nic nemá. Název vznikl od slov "to chop", tedy "sekat" a takovýto motocykl je osekán o vše, co slouží k jinému účelu než k jízdě motocyklu. Cílem je mít co nejjednodušší stroj, co nejlehčí, dalo by se říci takový polozávodní speciál. Právě proto nemá blatníky, nemá na sobě žádné plastové doplňky a někdo dokonce ani barvu. Můžeme se často setkat se stříbrnou lesklou barvou zvanou chrom, která má sloužit pro vytváření odlesků na slunci, které mají vábit samičky. Motorkáři na chopperech jezdí zásadně oblečeni v koženém oblečení, na kterém mají takzvané cvočky, které se lesknou a mají podobný vábivý efekt. Srst choppristů (v lidském pojetí ji říkáme kůže) bývá často pokryta ozdobnými obrazci, které mají vyjadřovat náklonnost ke svým motorkám a radost z blížící se smrti ve formě lebek a křížů.
Kůže je často i součástí jejich motocyklů. Mimo kožené sedačky, na které motorkář sedí mají choppristi často i kožené rukojeti na řídítkách, na kterých mají takzvané kožené třásně. Třásně slouží jako indikátor rychlosti. Čím více jsou v horizontální poloze, tím jede motocykl rychleji. Doménou chopperistů jsou výfuky, kterým se říká lešeňová roura. Je to elegantní výfuk nekomplikovaných tvarů, který generuje hutný třaskavý zvuk a proto je chopper na cestě vždy dobře slyšet, mimoto že je díky chromovým odleskům i vidět.
Cruiser je motocykl sám o sobě a jejich jezdci tvoří specifickou skupinu. Cruiser je motocykl mající sloužit pro zdolávání dlouhých dálav, pro což není nijak uzpůsoben. Zejména ne v oblasti České republiky, kde je to samá zatáčka a všechno je co by člověk doplivl a zbytek došel pěšky. Dálavy v České republice nejsou a tak řidiči cruiserů nejraději jezdí do Maďarska, kde jsou mezi kukuřičnými poli nekonečné rovinky. Typický řidič cruisera má na svém oblečení nášivku Route 66, která má vyjadřovat náklonnost k jedné, před desítkami let již zaniklé silnici na druhé straně světa, o čemž se onen člověk ještě nedozvěděl. Řidič cruisera by chtěl tuto silnici projet, což se drtivé většině nikdy nepodaří a tak do nekonečna sbírá inspiraci ve filmu s jakýmsi Billym a Wyattem.
Supersport
Motorkáři jezdící na supersportu jsou nejvíce uznávanými členy komunity. Jejich komunita je ale velmi nestálá, protože každou neděli odpoledne jsou nové volby. Ty probíhají u brambůrků a piva každou neděli odpoledne, kde se v takzvaných závodech v televizi vyhodnocuje nejrychlejší supersportovní motorkář. Ten má vedení až do další neděle, kdy se pořádají další volby. Každý supersportovní motorkář se chce podobat tomu vítěznému motorkáři v televizi, proto na své motorky lepí odznaky vyjadřující podporu svému favoritovi. Nejčastěji to jsou čísla, pod kterými jsou účastníci voleb v závodě. Poslední dobou se můžeme často setkat s číslama 46 a 93, což jsou čísla jednoho hodného strejdy, který přel lety naučil jezdit na motorce svého synovce, který mu nyní po letech jeho laskavost oplácí tím, že ho občas v závodě skopne za jízdy.
Závody strejdy a synovce budí u supersportovních motorkářů veliké emoce a rádi je sledují. A rádi vypadají jako onen strejda a synovec a proto své motorky zbarvují do podobných barev, podobně se oblékají a na hlavy si dávají různobarevné ochranné návleky (zvané helma), které stojí i několik výplat. U nás, v České republice je několik závodních tratí, na kterých mohou místní supersportovní motorkáři trénovat jízdu ve veliké rychlosti. Nejznámější je trať Liběchov-Dubá, která je vyhledávaným víkendovým tréninkovým místem. Tyto tréninkové aktivity podporuje i náš stát, který těmto motorkářům zdarma zřídil i měřič rychlosti v obci Medonosy u autobusové zastávky, která s tolerancí 3 km/h dokáže změřit nejvyšší průměrnou rychlost každého účastníka tréninků. Výsledky měření pak místní obecní úřad rozesílá účastníkům tréninku domů poštou.
Supersportovní motorkář je obvykle taktéž oblečen do kůže, jako chopperista. Kožené oblečení (zvané kombinéza) je na rozdíl od chopperistů uzpůsobeno pro jízdu a klouzání po asfaltu, k čemuž slouží takzvané chrániče a protektory. Poškrábané protektory a celá kombinéza je pak známkou toho, že tento motorkář umí jezdit až za hranou vlastních možností, za což dostává od ostatních obdivné mručení a gesta. Obdivných gest je tím více, čím menší je takzvaný poserproužek. Co je to poserproužek se nedaří exaktně zjistit. Někdo hovoří že je to proužek nesjetého prostoru na zadní pneumatice, jiné zdroje hovoří o takzvané "hnědé brzdné čáře" ve spodním prádle motorkáře.
Naháč
Naháč je obvykle sportovní motorka, která je osekaná o nepotřebné zbytečnosti. Jízda na naháči vystavuje jezdce vlivům větru, deště, odpadkům poletujícím v ovzduší, špíny, nečistot, hmyzu, ptactvu, drobnému zvěrstvu a dobytku. Jízda na naháči je tudíž velmi autentická a motorkáři na naháčích ji milují. Nahatých motocyklů je veliké množství, stejně jako motorkářů. Motorkáře na naháči často poznáme tak, že je pokryt smradlavou vrstvou zabitého hmyzu, smíchanou s prachem, vodou, olejem a někdy i krví. Čím je jezdec špinavější, tím více hovoří o hřbitovu zvířátek, za což dostává obdivné mručení.
Typologie jezdců na naháčích je velmi rozmanitá. Je nesnadné je rozpoznat, protože se neoblékají do jednotného uniformního oblečení. Nejčastějším oblečením jsou ale rifle a textilní bunda s nápisem Biker. Na nohou nosí tito jezdci nejčastěji tenisky a na hlavě mají různobarevné ochranné helmy s cedulkou 1490,- Kč. Jezdci na nahatých motorkách se často sdružují na pumpách, v Pekelných dolech, nebo v Motorkářském doupěti. Velmi často spolu diskutují o tom kam by chtěli jet, aby nakonec nejeli nikam, protože na nahaté motorce to není příliš pohodlné.
Řidiči naháčů hovoří o tom jak se jezdí po zadním kole, což je hazardní zábava vedoucí občas k převrácení motocyklu. Takto převrácení řidiči se pak sdružují na chirurgických ambulancích místních nemocnic, kde se snaží přesvědčit sloužícího lékaře, aby napsal do lékařské zprávy, že uklouzli na schodech.
Enduro a motokros
Lidé jezdící na motocyklech zvaných enduro či motokros jsou milovníky přírody. Těmto jezdcům leží na srdci rozmanitost přírody a bohatství zemského povrchu na spodní vodu a proto každý víkend jezdí do přírody načechrávat půdu. Příznivci endura milují vodu natolik, že ji v takzvaných drážkách míchají se zeminou, čímž vzniká takzvané bahno. V tomto bahně se pak rochní a válejí, čímž si obalují své oblečení vrstvou, která je chrání proti chladu. Manželky enduristů pak dávají svým mužům obdivná slova, jako třeba hovado, prase a čuně a svého muže chválí, když se snaží tuto vrstvu bláta z oblečení sundat.
Enduristi mají velmi rádi zvířata. Jezdí se za nimi dívat do lesa a leží jim na srdci jejich dobrá kondice. Správný endurista, když vidí na louce skupinku srnek, rozjede se k nim aby se s nimi pohonil. Srnky tuto kratochvíli milují, protože rychlý běh v trávě jim zvyšuje kondici a mohou pak snadněji uniknout lvům, tygrům, levhartům a jiným predátorům obývajícím naše lesy. Na druhou stranu, každý správný endurista také velmi rád cvičí utíkání (ujíždění), k čemuž mu slouží jeho kamarádi s modrými majáčky na střeše auta, kteří s ním občas laškují.
Každý správný endurista si bere na začátku ledna dovolenou a sedí u televize. V televizi totiž každý začátek ledna probíhá reality show Rally Dakar a tak je potřeba tuto show sledovat. Může ji sledovat také na služebním počítači v zaměstnání, ale bylo empiricky vysledováno, že na konci show dostává od zaměstnavatele výpověď a tak je lepší si na toto období vzít dovolenou. Enduristé, stejně jako řidiči cruiserů, plánují, že se někdy této reality show zúčastní, nebo se alespoň někdy na ní pojedou podívat na vlastní oči, k čemuž taktéž (jako v případě Route 66) zpravidla nedojde.
Enduro motorku je velmi snadné poznat. jejich společným znakem je veliké množství škrábanců, prasklin, špíny a vytahaný řetěz. Enduro jezdec má na hlavě ochranný návlek zvaný motokrosová helma. Tato helma má v přední části plochu zvanou kšilt, kterou na sebe enduro motorkáři mávají pokynutím hlavy, když se zdraví.
Cesťák
Cestovní motorka je stroj bezmála velikosti automobilu. Má sloužit pro přepravu alespoň dvou osob z bodu A do bodu B. Byla vytvořena tak, že inženýři sepsali všechny nevýhody aut a všechny nevýhody motocyklů a na základě tohoto výzkumu sestavili cesťáka. Cestovní motorka tak má bezmála hmotnost automobilu, s motorem o objemu automobilu a je vybavena vším co má správný automobil (pardon, cestovní motorka) mít. Je to všemožné vyhřívání, rádio, televizi, připojení k internetu s Facebook aplikací, všechny jízdní asistenty hlídající únavu a uzavírání očních víček, ledničku a rozměrné křeslo pro spolucestující samičku.
A protože cestující samičky potřebují prostor pro své nezbytnosti, cesťák je nejčastěji vybaven rozměrnými kufry tvořícími úložný prostor. Tyto kufry jsou sice často sundávací, ale motorkáři jezdící na cestovních motorkách je často nechávají na stroji pořád, aby si mohli dopřávat stání v kolonách automobilů.
Správná cestovní motorka nemá žádné emoce. Emoce by totiž mohly řidiče motocyklu na dlouhých cestách (typicky mezi Nymburkem a Hradcem Králové) rozptylovat, což by mohlo vést k jeho nesoustředěnosti, rozptýlení, dopravní nehodě a smrti. Proto jsou cestovní motorky nekomunikativní, až by se dalo říci nudné. Pod sedačkou nejsou cítit, ani slyšet, za což na druhou stranu snadno dostávají červené ozdobné plaketky na Stanicích Technické Kontroly. Správný cesťák je vybaven množstvím naprosto nezbytné výbavy. Mimo již zmíněného rádia a vyhřívání jsou to například GPS navigace, aby se mezi Nymburkem a Hradcem Králové neztratily. Pak taktéž přední a zadní kamera s GPS, přídavná mlhová světla s GPS, opěrky rukou s GPS a speciální pneumatiky s GPS, které mají životnost na jízdu i z Hradce do Nymburka nazpátek.
Typická cestovní motorka má na předním ochranném plexi i nálepku z Grossglockneru, což je mezi cestovateli nejvyšší dosažená meta. Řidič takovéhoto stroje pak získává od odstatních světoběžníků obdivné mručení. Typický jezdec na takovémto stroji má rozměry odpovídající celému stroji a jezdí s neustále vyklopenou výklopnou helmou, protože přes objemné tváře nejde zacvaknout.
Cestovní enduro
Cestovní enduro je mix motokrosového motocyklu a cesťáku. Vyložit by se to dalo tak, že řidiči cestovního endura by chtěli aby jejich stroj byl motokrosový stroj a přitom nebyl silničním cesťákem. Opak je sice pravdou, ale řidiči cendura (cestovního endura) si to neradi přiznávají. Na své stroje dávají takzvané "ostré gumy", se kterými následně jezdí pouze po asfaltu. Oni by tedy chtěli trávit mnohem více času i mimo asfalt, ale bázeň jim to nedovolí, protože to mimo asfalt často vůbec neumí a bojí se, že by si ty gumy popíchali o kamínky.
Typické cenduro má na sobě samolepky s nápisem Dakar, Rally, nebo alespoň podobiznu beduína. Ověšené je všemi možnými technickými vymoženostmi jako mají cesťáky. Ke kterým navíc jejich majitelé přidávají elektronické hlídání tlaku v pneumatikách (samozřejmě se zabudouvanou GPS), protože na Facebooku četli, že v případě jízdě v poušti je potřeba tlak hlídat.
Cestovní enduro je také často vybaveno objemnými kufry. Stejně jako u cesťáku, tyto kufry jejich majitelé nechávají na stroji a prázdné, protože "takhle ta motorka vypadá nejlépe". I majitelé cendur mají své cestovatelské sny. Jsou to dobrodružné výpravy za hranice naší země do divočiny východu, typicky tedy od Hradce Králové na východ. Na tyto výpravy si berou inspiraci od Ewana McGregora a Charleyho Bormana, kterou prokládají prvky z adventure filmu Cesta do pravěku Karla Zemana. K tomu potřebují nejlepší cestovatelskou výbavu, z čehož mají neskonalou radost nejmenovaní prodejci adventure doplňků od T a R.
Motorodina
Motorkáři jsou jedna veliká motorodina. Všichni se navzájem mají rádi, pokud se zrovna doslova nemilují. Jezdec na supersportovní motorce dokáže hodiny a hodiny poslouchat jezdce na chopperu, jaký je chopper úžasná motorka. Zabahněný endurista má pochopení od rodinky právě se vracející z Grossglockneru a nezdráhá se i si připlatit, aby si mohl poslechnout přednášku o tom jaká je silnice mezi Zell am See a Bischofshofenem. Všichni si navzájem rozumí a mají pochopení pro společnou věc.
Pokud má motocyklista na cestě poruchu, může se na 100% spolehnout, že hned další projíždějící motorkář mu zastaví a pomůže. Motorkáři jsou také vzorem pro zbytek společnosti. Jsou společensky zodpovědní, a jsou vzorem pro ostatní řidiče, zejména automobilů. Proto je nutné komunitu motorkářů neustále rozšiřovat na úkor naprosto nevhodných dopravních prostředků jako je třeba osobní automobil.
