Na Rock’N’Ride jsme se přihlásily do závodu dvojic typu Cross Country, v kategorii ŽENY + do 85cc. Moje parťačka sedlala GASGAS 350 ve 4taktu, já GASGAS ES700. Tenhle nápad, odjet závod na "těžký", od začátku vzbuzoval trochu nedůvěru. Nicméně jsme se nenechaly zviklat a s podporou celé naší redakce jsme urputně trénovaly. Každou příhodnou chvíli jsme prostě věnovaly ježdění. Navštívili jsme i několik známých zahraničích enduro destinací a doplňkově využívali MX tratě v lokalitě bydliště. A věřte mi, že času někdy nezbývalo moc.
Moje parťačka (18) do této chvíle neměla žádnou zkušenost se závody a já jela jen jednou Klasick race, což byl takový amatérský závod klasických motorek na MX trati. Věděly jsme, že na závodní ambice tudíž nemáme a tak jsme se upnuly k tomu zajet závod na jistotu, bez zbytečného riskování a naší pomyslnou metou bylo hlavně dojet celý závod. Týden před jeho startem jsme ze sebe ještě ždímaly krev na Rumunských kamenitých výjezdech, což jsme braly jako pomyslnou tečku za celou naší přípravou. Projet si ale Kavčák ještě před závodem se nám i přes plánování bohužel nepodařilo a tak jsme moc nevěděly do čeho jdeme. Trochu pomohla videa z minulých ročníků, ale všichni víme, že je to občas velmi zkreslený pohled na realitu. Nehledě na to, že trasa je každý rok namotaná trochu jinak.
Závodní víkend klepe na dveře, nakládáme motorky, balíme a já na sobě už týden pozoruji nervozitu. Ta se umocní, když dojedeme na Kavčák za holkama, které nás už očekávají, aby nás provedly po trati. K Rockecu jsme se dostaly díky Daniele Drábkové, vicemistryni ČR v ČAMS Cross Country, ta holka jezdí enduro podobnou dobu jako já, jen jí cesta zavedla ke dvoutaktní 150-sátce a k Endurové škole rodiny Kuklíků. Schválně nepíšu bratrů, protože v Endurové škole totiž vyučuje i Jana Kuklíková, držitelka několika ocenění ze závodů AČR a ČAMS a licencovaná trenérka endura pro ženy a děti. A právě tyhle dvě nás vzaly na trať a začaly s námi procházet ty nejproblematičtější úseky trasy. Šly jsme v motokrosových botách ve kterých jsem na trati několikrát uklouzla a při jednom pádu si vrazila do ruky trn. Jestli jsem říkala, že jsem na sobě předtím pozorovala nervozitu, tak teď jsem byla s nervama už totálně v... no přesně tam! Po prozkoumání tratě jsme se ještě zdrželi v areálu na kvalifikaci SuperEndura, která se jede už po setmění. Bylo to úžasné, nicméně na nás dolehla únava a odjeli jsme na penzion. Tam jsem ale ještě hodinu koukala do stropu a říkala si: "Panebože, co jsem to udělala, vždyť já se tam zítra zabiju."
Den závodu, jdeme k registraci. Obě máme ke vší smůle navíc s parťačkou svoje ženské dny, v noci jsme se vyspaly tak na půl a vůbec netušíme, co se bude dít. Lepíme samolepky, čipy a rozdělujeme si posty a počty kol na střídání. Já se stavím do depa, parťačka startuje a střídání máme po jednom kole. Na rovinu, kdybych měla jít ještě na start asi bych už měla infarkt. Startujeme v 11 hodin, jedeme společně s kategorií PROFI a VETERÁN, závod trvá dvě hodiny a počítá se počet odjetých kol a čas dojetí do cíle. V naší kategorii startuje sedm týmů. Z toho dvě posádky jsou mužské, jinak se jedná o čistě ženské dvojice. Mezi nimi startuje i velmi mlaďoučká, tak dvanáctiletá Kája Fialka. Tahle miniholka si to rozhodla po boku své parťačky Daniely rozdat proti všem těm klukům. Má můj velký obdiv. Ale už je odstartováno a my vedle sebe s Kájou čekáme, kdy nám dojedou parťačky.
Když přijíždí malej Gasík, já vidím ohnutý bástr a její červené oči, začíná na mě padat úzkost. Ta holka sedí na enduru od pěti let, jestli to nedala, co tam budu dělat já. Nezbývá ale čas na myšlenky, vypínám je a jdu do závodu. Vybírám si svědomitě trasu, tak abych jela na jistotu, risk by se mi nevyplatil. Prudký sjezd dolů do rokle, prázdná hlava co říká pusť to, vymačkávám spojku a brzdím tak akorát aby se točila kola, jsem dole a šup zase nahoru a dolu a nahoru. Po rokli přichází MX trať, na kládách mě nepouští šusplech a bála jsem se vrknout, byť klády normálně skáču, tady jsem se bála udělat chybu. Motorku doluju a objíždím je. Vjíždím do lesa, kde je mazlavé bláto, pak trocha roští, větších děr, pole, louka, les a mokré kořeny a jsem v depu na střídání. V té chvíli jsem maximálně koncetrovaná, všechnu nervozitu nahradil adrenalin a já se cítím skvěle. Bože, dojela jsem první kolo a nebylo to tak zlé.
Minuty utíkají jako voda. Vjíždím do svého posledního kola, když příjíždím tak mi parťačka gestikuluje ať jedu dál. Poslední tedy dávám dvě kola za sebou, ale na trati jsem už poslední. To je jasný znamení, náš výsledek nebude nic moc. Přesto jsem si poslední kolo užila na maximum a zajela ho nejrychleji. Dojíždím do startu a netuším, že se tam staví, aby si závodníci přebrali cenu "FINISHER", jedu tak dál do depa a klepu se radostí, že jsem přežila. Ale nejen to, mě to dokonce fakt bavilo. Velikej Gasík šlapal jako hodinky, sem tam jsme ho sice odložila, jednou dokonce i v depu, ale vždy jsme znovu vstali a jeli dál. V průběhu závodu jsem měla jen jeden blbej crash a to když jsem vjela závodníkovi pod skok z výjezdu. Vůbec mi nedošlo, že by tam odsud na mě vlastně mohl někdo skočit. Nic se ale naštěstí nikomu nestalo, přihlížející fanoušci mi pomohli se zvednout a odstranit motorku z doskoku tak, abych mohla jet dál. Já nevím kdo tam nademnou stojí, ale má rozhodně svatou trpělivost.
Konec závodu, euforie, převlíknout, pozdravit všechny, co přišli fandit a jde se na vyhlášení. Naše kategorie a na stupních vítězů, konkrétně na druhém místě mezi mužskými dvojicemi, se umístila Verča Jungvirtová s Ivetou Kuklíkovou. Potlesk sakra, potlesk! Na čtvrtém místě pak mini Kája s Danielou a my regulérně poslední v kategorii, s ohledem na jednu posádku co ani nevyjela. V celkovém žebříčku jsme pak byly na třetím místě odspoda za dvěma dvojicemi hobíků. Já z toho všeho měla ale upřímnou radost, jela jsem na regulérně nejtěžší motorce z celého segmentu závodících kategorií, se zkušenostmi v enduro cestování a tedy nulovými závodními, s čerstvě osmnáctiletou parťačkou a tréninkem ve volných časových blocích mezi prací, domácností, rodinnými záležitostmi a NEZABILA jsem se! Řekla bych, že to byla ta největší výhra.
Nakonec bych chtěla moc poděkovat svému muži, který nám byl obrovskou oporou a to jak technickou, tak i psychickou. Také své parťačce, která by ve svém věku měla o víkendu běhat někam za klukama a místo toho jezdí se svou náhradní matkou šílené závody. Obrovské díky patří také Daniele, které jsem nejdřív poděkovat vůbec nechtěla, pač jsem měla pocit, že se zbláznila nás do toho uvrtat, ale nakonec jsem uznala, že to byla naprosto jedinečná a důležitá zkušenost.
Mega dík taky putuje na celou organizační složku, co závod připravila a opravdu, nebyli to jenom klučičí ruce! No a ten největší DÍK a hlavně respect bych ráda vyjádřila na každou holčičí hlavu, která se kdy na start tohoto závodu postavila. Doufám, že vás bude časem jen přibývat a to stejnou úměrou jako mediální pozornost, která vás totiž tak trochu ignoruje. A já slibuju, že vám tam příští rok postavím pořádnej holčičí fanclub, pač mě už na startu nikdo neuvidí! A nebo...
