Druhá část čistě holčičí, spontánní akce plné intenzivních zážitků a báječného svezení.
Dnes je před námi den, kdy nebalíme a neplánujeme další cestu. Na snídani scházíme do sálu, který má kompletně prosklená okna s výhledem na pláž a východ slunce. Tohle za tu strastiplnou cestu fakt stálo. V Pesaru teď zůstáváme dvě noci, takže sundaváme z motorek kufry a užíváme si pocitu, že dnes za nás plánují jiní. Dokonce celá jedna rodina. Takže hurá na moto a do města.
Díky českému zastoupení značky Benelli jsme získaly možnost podívat se do muzea Benelli v Pesaru. Tam nás v 9 hod. ráno čekal šarmantní italský průvodce, který nám hned při vstupu nezapomněl nabídnout kávu. Po dokončení prohlídky na nás už čekala Alice z marketingu Benelli a znovu nadmíru přátelsky nás přivítala v Pesaru, kolébce této značky.
Následně jsme se za jejím bílým Fiatem 500 přemisťovaly do aktuální fabriky, která nyní sídlí na konci města. Po cestě jsme ovšem ještě stavěly tankovat. Na benzině ke mne přiskočil nějaký místní gentleman a spustil na mě po italsku slušnou dávku informací. Poprosila jsem Alici o překlad. Dověděla jsem se, že pán obdivuje, že dívka řídí takovou velkou Benelli a že jsem si pořídila opravdu moc hezkou motorku. S přáním: "Be careful.", jsme s úsměvem rozloučili. Bože, miluju tuhle italskou přátelskou a pohostinnou atmosféru.
Rychlý průlet tohoto muzea jsme vám s Dančou natočily na video a tak si ho můžete projít ještě jednou s námi:
Dorazili jsme na místo aktuálního sídla Benelli, seznámili se s realizačním týmem a nejvyššími managery, kteří nás poté vyzpovídali, jaká je naše cesta a jak se nám líbí jejich aktuální vlajkový model. Poté nás vzali na luxusní oběd a my se nestačili divit, kolik toho takový průměrný Ital k obědu sní a vypije. Musím říct, že úroveň kvality jejich restaurací, jídla a pití, daná samozřejmě lokalitou, mě ani po letech nepřestává fascinovat. Prostě miluju ty mořský potvory a mohla bych je jíst na kila. A co mě ještě překvapilo je samozřejmost s jakou se nám pánové věnovali a s jakou dávkou galantnosti se k nám chovali. Giovanni nám dokonce připravil itinerář místních nejzajímavějších míst, která bychom měly vidět. A tak jsme k nim vyrazily.
Kolem Pessara je opravdu několik zajímavých lokalit. Většina se jich točí kolem Valentina Rossiho - ať už se jedná o jeho rodnou ves - Tavullia, nebo obrovskou repliku jeho přilby na náměstí v Pessaru, či fotostěnu s výhledem do kraje mezi těmito městy. Narovinu, tohle nás ale až zas tolik nebavilo. Co za zmínku podle nás ovšem stojí je klikatá cesta na výhled na moře na Monte San Bartolo, kam jsme se vydaly další den a pomalu se tak začaly vracet k domovu. Tam ke mně znovu přiskočil místní ital a s dobrou angličtinou mi chválil motorku, odhodlání a vyjmenoval všechna místa, která ještě musíme vidět. Nás to ale táhlo do Gradary - Danteho města lásky.
V srdci Gradary leží hrad ve velmi zachovalém stavu s úžasnou atmosférou. Cesta ke vchodu hradu je vydlážděná kameny a podél ní jsou rozesety krámečky a malebné restaurace. Dovedu si představit, že tu žiji, je tu krásně. Po prohlídce hradu se stavíme v místním kostelíku, přispějeme pár eurama a jdeme na oběd. Já jak jinak než na potvory. Oni prostě ty kalamáry a krevety v tom těstíčku až hříšně umí. K tomu deci šumivého vína a jsem v nebi. Kdyby nás netlačil čas, asi bychom tam s Dančou seděly ještě teď. Cestou nás totiž čeká ještě zastávka v San Marinu a pak rychle do Benátek, kam dojíždíme za tmy, za deště a ještě se dozvídáme, že rezervaci nám musejí zrušit, kvůli zlomenému klíči v zámku. A tak se stěhujeme do hostelu blíž centru. Uléháme a já přemýšlím, co s Dančou objevíme zítra, protože už směřujeme do Alp.
Je pátek a já už vím, že dneska to se mnou bude mít Danča těžký. Rozhodla jsem se jí dát ochutnat i trochu toho šotolinkového alpského ráje a pro ni to bude životní premiéra. Než ale dojedeme k tomu nezpevněnému kousku, čeká nás asfaltová cesta přes Passo Rest směrem k Lago di Sauris. Na silnicích jsme samy, jako motorkářky určitě a aut také moc nepotkáváme. Alpy jsou vybarvené podzimem a výhledy jsou neskutečné, včetně počasí.
Člověk neví kam se dívat dřív, jestli do apexu zatáček, nebo všude možně kolem. Můj TRK si každopádně zatáčky užívá a já s ním. Pomalu přijíždíme k azurově modrému jezeru, na jehož hráz vede cesta tunelem skrz skálu, ze které prosakuje voda a tvoří tak v tunelu šňůry mezi kterými kličkujeme. Je to nepopsatelně kouzelný zážitek a Danča mi do interkomu "chrochtá" blahem. Na hrázi nás pak čeká epesní podívaná - azurová voda, Alpy a podzimní listí.
Opouštíme Lago di Sauris a směřujeme k tomu avizovanému šotolinovému kousku - Passo della Forcella. Po odbočení z asfaltu nás čeká čistě panelová cesta, Danča už trochu špačkuje do interkomu, ale zvládá a jede. Netuší, že panely brzy skončí a nastane něco "lepšího" - šotolinka. Věděla jsem, že to pro ni bude křest ohněm, ale Danča se svým Alpíkem bojuje a vede motorku sice pomalu, ale jistě. Až na jeden pád, který odnesly plastové kufry - jo holka, ty se na expedice moc nehoděj, Danča zvládá a jede. Nebrečí, nenadává, jen jede a já se alespoň snažím přes interkom uvolnit atmosféru svým přiblblým zpíváním a veselým komentováním všeho, co mě zrovna napadne. Nevím jestli to funguje, ale dokud mě neokřikne, beru to jako vítané. Když se začne pomalu šotolina krátit zvolá Danča do interkomu: "Hurá, panelka.". Jak jí je ta panelka najednou dobrá, co?!
Z Forcelly sjíždíme prudkými zatáčkami plnými spadaného kluzkého listí dolu do města, kde si dáváme večeři a rezervujeme nejbližší hotel. Takto to na cestách děláme vždy. Každý den rezervujeme ubytování na ten daný den, ne víc dopředu, protože člověk nikdy neví, co ho po cestě zdrží a kam reálně dojede. Hotýlek je za dobrou cenu a moc krásný, na recepci ale zjišťuji, že jsem rezervaci spletla a objednala na jiný den. Naštěstí má ale paní i tak volný pokoj. Ubytováváme se a na dveřích je napsáno, že budova je stará a že tak budeme slyšet šum okolních spolubydlících. No, měly jsme štěstí na mladý pár na líbánkách, takže jsme je slyšely celou noc. U snídaně se nám raději vyhnuli, ale my jsme za tu cestu zažili už tolik, že nás tohle nerozházelo, spíš naopak pobavilo.
Opouštíme Ravioly a vyrážíme na Schnitzel. I tak by se dalo říct, že nás dnes čeká přejezd hranic a hurá na Grossglockner. Bohužel na mýtné bráně nás čeká červeně škrtnutá motorka a nepříjemná pokladní. Nahoře totiž už leží sníh. Být tam o pár dnů dříve, ještě by nás pustili. Myslím, že Danče se ulevilo. Míříme na Salzburg, ale je jasné, že tam už dnes nedojedeme. Ubytování tedy hledáme dříve. Počasí je sice dost chladné, vystoupaly jsme o dost výše než v Itálii a cesta k hotelu vede podél říčky, takže chlad zalézá i pod naše vrstvy. Když dorazíme do hotelu objednáváme si čaj a rum. No dobře dva rumy. Dnes je náš poslední společný den. Zítra už jedeme každá svou trasou přímo domů, po rychlé.
Ráno tedy rychlá snídaně, rozloučení a s úsměvem a Danča i možná úlevou, že už si té "neřízené střely" zbavila, směřujeme domů. Já se po cestě ještě stavím na kochačku u Ebensee a po cestě si přehrávám, co jsme spolu všechno zažily. Bylo to parádní a skvěle to vystihuje i Danči shrnutí poté, co dorazila domů a ze všeho se řádně oklepala a vyspala: "Tak jsme doma; 2900 km za 8 dnů! Chvilku to budu zpracovávat. Naučila jsem se toho hodně. Že batoh je lepší si kontrolovat sama, že čůrat musíš tak, abys měla pěkný výhledy, že existuje žbrblení, že pohodu přes Alpy lze chápat různými způsoby a jakkoliv zakroucenej asfalt je pořád dobrej asfalt, že od Olomouce po Itálii je spousta milých lidí, že veverky v Alpách mají fakt kravský nápady.
A že když jsi taky tak trochu veverka je celkem dobrý cestovat s holkou co umí postavit motorku na řídítka, co tě nechá osahat si hranice, ale vždycky tě z dálky jistí, co se neustále hihňá do helmy, a na všechny problémy umí najít řešení. Děkuju."
A já děkuju! Všem a všemu, díky čemu jsme tohle mohly společně uskutečnit!
