Harley-Davidson Pan America dráždí nejednoho strážce klasiky a svým designem si do nich obrazně i tak trochu kope - nelze si totiž jinak vysvětlit ten příval veřejného prskání především na jeho kukuč.
Z mého pohledu fabrika ukázala světu své ambice posunout výrobu svých strojů nejen za svou vlastní hranici, ale hlavně za hranici asfaltu a to bylo, a stále je, pro spoustu lidí, a to stejně i pro mě, trochu šokem. Nyní, na veřejném představení nám všem ale fabrika ukázala, že nejenže se nebojí vstoupit do něčeho jimi nepoznaného s hrdostí značce vlastní, ale ani se nebojí být zde víc než obstojnou konkurencí dlouhodobě v tomto segmentu zavedeným modelům. Na trhu se tak zjevil další jednorožec. Hurá!
Přijíždím v neděli ráno a dostává se mi milého přivítání. Jsem přeci jen mezi novináři greenhorn, a tak si oficiálního pozvání opravdu pokorně vážím. Moje pozornost se ale soustředí na testovací motocykly, které jsou vyrovnané vedle stanu s nápisem MEDIA CENTRE a já si je jdu prohlédnout. Je fakt, že přední světlomet je opravdu za oči tahajícím kouskem. Ale já si motocykl prohlížím s úsměvem v jednom koutku, je to takový úšklebek pochopení: "Kámo, jo, jsi prostě jedinečnej a to se cení.". Nemohu na něm najít nic rušivého, vše jakoby mělo svůj pevný řád a smysl a parádně to spolu hraje do rytmu. Baví mě to, chvíli mám pocit, že na mě tak trochu lišácky pomrkává, a ono fakt. Ve stanu na nás totiž čeká skoro dvouhodinové představení všech technikálií, kterými je motocykl vybaven a jednou z nich je inteligentní světlomet, který díky přisvětlování do zatáček může opravdu působit dojmem pomrkávání. Chechtám se pod svoje imaginární vousy a snažím se vstřebat všechny ty informace o chodu tohohle nového motoru V-Twinu Revolution Max 1250 a ačkoli jsme se toho za poslední dobu o vnitřnostech motocyklů poměrně dost naučila stejně jsem se přistihla, že už jsem tak trochu "v lese" a některé informace mi tak protékají jedním uchem tam a druhým ven. Tohle nakonec nechám na Seikosovi, ten si naopak mnul u přednášky ruce blahem, přičemž já už jsem se hlavně nedočkavě třásla do sedla.
Po obědě a společné rozpravě jsem si tak každý napochodoval ke svému barevnému favoritovi a započali jsme první testovací den - ONROAD. Musím uznat, že jsem do jízdy šla s obavou. Stroj opticky působí robustně a těžce a já se na silnici po zimě teprve rozehřívám. Jenomže i přes technickou španělštinu mi zůstala v hlavě důležitá informace, ze které jsem si vyzobla přesně tu odpověď na jednu častou holčičí otázku: "A dosáhnu z toho?". Jo, dosáhneš! Díky semiaktivnímu podvozku a polohování sedla lze totiž motorku snížit při zastavení téměř o pět centimetrů a to bez zásahu do geometrie a to je už sakra rozdíl. Nasedám a zjišťuji, že moje sedlo potřebuje zvýšit, nejen díky tomu se cítím v posezu opravdu komfortně. Rozhlížím se po ovládacích prvcích a s radostí zjišťuji, že Pan America je vybavena vyhřívanými hefty, teploměr totiž ukazoval ne moc příjemných 9°C. Po krátké instruktáži k nastavení jízdního režimu, který je uživatelsky nenáročný, jsme rozděleni do dvou skupin a pod vedením zkušených dakarských borců Davidem Pabiškou a Pavlem Kubíčkem vyrážíme na silnici.
Počasí bylo i přes předpověď přívětivé byť pod mrakem, ale naštěstí na nás nespustilo žádnou větší smršť vody. Kluci namotali krásnou trasu okolím Máchova kraje a tak si projížďku užívám ještě o trochu víc. Postupně motocykl vedu ve všech silničních režimech a nakonec nechávám nastavení ve standardu. Podvozek se mi ale i tak zdá poněkud tvrdší a v každých úsecích s horším asfaltem krčím čelo a dopředu tak už podceňuji jeho jízdní vlastnosti v terénu. Při soustředění na jízdu pozoruji, že motor má sametový nástup, mezi čtyřmi až šesti tisíci otáčkami o něm začínám už vědět a když se ho pokusím na rovných úsecích ještě natáhnout, tak mezi stehny už se mi vzbouzí bestie. I přes celkovou váhu stroje 240kg se motocykl dobře ovládá a v zatáčkách pracuje přesně podle instrukcí. Začínám z toho ale mít pocit čisté dokonalosti a ptám se sama sebe: "Není ta zdánlivá dokonalost vlastně už trochu nuda?!" Za smíšených pocitů dojíždím do stanového městečka a mám pocit, že mi něco chybí. Následuje call s americkou centrálou a prostor pro dotazy. Nemám žádný, jen o motorce stále přemýšlím a začínám si mnout ruce, protože náš čas teprve přijde. Podle všeho si spolu zítra zatančíme v písku.
Snídaně, kafe, oblékat a už se hrnu k mašinám. "Dnes je náš den bejby!" šeptám na svou šedou vyvolenou a jakkoliv jsem na asfaltu včera byla opatrná a možná i trochu nesvá, dnes vím, že pojedu na jistotu. Znám dobře okolí, často tu jezdíme a včera jsem se přesvědčila, že pode mnou nebude žádná rucervoucí mašina. Nezapomínám ale na pokoru, protože víc než dvěstakila si ji rozhodně zaslouží. Nasedáme a na první odbočce za Macháčem najíždíme na endurovou trasu. Brzy nás čeká zastávka na focení na motokrosové trati pod hradem. Kdo chce může si vypůjčit stroj obutý do hrubšího vzorku (Michelin Anakee Wild) a skočit si pár vytyčených muldiček. Adreanalin stoupá, pomalu ale jistě vím, že dnes bude opět ten den, kdy se posunu zase o kousek dál. Tam a zpátky a už si škrtám ve svém životě další pomyslnou metu - skok na velké motorce.
Dušičku mám malou jako tečku za touhle větou, ale pocit štěstí mě zklidňuje a uzemňuje. Jo, tohle je můj taneční prostor, tady jsem doma a PanAm mi ukázal, že i on ví, kde je jeho místo. Vracím se ke svému stroji a sundávám gumy ze stupaček, otáčím s koncovkou zadní brzdy pro její zvýšení, kontroluji nastavení jízdního režimu, který umožňuje i do terénu rozšířenou custom variantu a třesu se na celodenní offování. Jako nejzkušenější z naší party se řadím hned za Pavla Kubíčka, který brzy vytuší, že má za sebou nedočkavce a tak zatáhne za plyn. V té chvíli se držím zuby nehty průvodce a stroj pode mnou vibruje vzrušením stejně jako moje srdce. Po dlouhých rovných šotolinách jedeme slušnou palbu a stroj drží perfektně stopu. Na jeden prst a jemný došlap vše snadno dobržďuji a jsem opravdu mile překvapená z toho jak stroj funguje. Následně sjíždíme ze šotolin do techničtějších pasáží v lese a vedeme motorku po úzkých cestách, pistách, přes kaluže i bahna - pískám si s jakou lehkostí se mnou stroj vše absolvuje.
Když pak dojíždíme do stanového městečka, při parkování se mi při ztrátě pozornosti podaří vzít řidítkem žbrblení pod reklamní plachtou a já padám. V té chvíli teprve opravdu pocítím kolik kilo pode mnou je, protože pádu moje chabá síla už nestačí zabránit. Kluci mi jí pomáhají dostat zpět na dvě a já si tak mohu ve finiši odškrtnout maximální otestování motocyklu a k tomu navíc i pobavení pořadatelského týmu v zázemí.
Na závěr několik mých postřehů o které jsem se podělila s přáteli, kteří se mě postupně na stroj ptali a díky nimž jsem si tak mohla srovnat, čím pro mě Harley-Davidson Pan America je. Díky jeho nastavení, celkové ergonomii a hi-tech technologiím je skvělým průvodcem, ať už jste začínající endurista, nebo už jen hledáte pohodového parťáka na cesty, který ale zvládne i těžší terén. Má nezáludný průběh motoru, komfortní jízdní posez i postoj a velmi obratně se potýká i s techničtějšími sekcemi trasy. Stroj který nadchne a ani omylem neurazí. Jistě bych mohla jmenovat pár much, jako například umístění bočního stojánku, krátký přední blatník, nebo absence krytu chladiče a regulátoru - ovšem z mého pohledu to není nic tak závažného, co by nemohli brzy vyřešit borci z Modletic.
| POSLEDNÍ SOUVISEJÍCÍ NOVINKY |
Jakkoliv se totiž na motocykl dívám (a jo, dívala jsem se i ze předu a dlouho), není nic, co by na něm uráželo a nebo motivovalo mít ke stroji jakýkoli negativní postoj. A možná se ptáte, co ta nuda na asfaltu?! Mohu zaručit, že po celém dni v offroadu, vás už ani nenapadne na asfaltu na cokoliv hudrovat.
