Již jako malý kluk jsem se pohyboval za řídítky svého Pionýra. Louka pro nás malé děti byla vítaný kus země, kde se dalo beztrestně spadnout do měkkého a kde nám policajti nesebrali ventilky.
To jsem ještě nevěděl že moje Jawa 50/21 byl vlastně můj první cruiser. Zejména proto, že s mými tehdejšími kily byl pro mě Pionýr mastodont. Poté jsem přes Simsona 50 Enduro šel výš a výš do endur a cestovních endur a na cruisera opětovně došlo až téměř po čtyřiceti letech. A zrovna na jednoho z největších. A jaká to byla jízda!!!
Enduro? Zapomeňte. Za řídítky Indian Challenger si toto slovo můžu doslova vystřelit z hlavy. S tímto strojem nechci poznat "enduro" ani ve formě suché louky. Již první usednutí a rozjezd je ve znamení lehké nervozity. Přece jen téměř 380 kilogramů hmotnosti stroje je znát. Tím spíš, že Challenger nemá zpátečku, takže hned ze začátku sháním kolem sebe lidi, kteří mi pomohou odlepit stroj do mírného svahu od obrubníku. A když už, tak pořádně - po startu vyjíždím do pražského provozu a "užívám" si rozložitosti stroje, která mě na druhou stranu ani náhodou nenechá kličkovat v hustém provozu.
Zanořím se do pražských tunelů, kde vynikne hluboký baryton dvouválcové osmnáctistovky, skrze dva ohromné komíny výfuků, které jsou umně zakomponovány pod standardně namontovanými kufry. Uzavřený prostor Blanky umocňuje bublavý charakter, který přes velký objem válců není nijak agresivní a přesto mi auta ochotně uhýbají. Příčinu bych hledal ale možná i jinde - již pohled do zpětného zrcátka automobilu dává řidiči najevo, že se za ním pohybuje cosi neobvyklého, majestátního, kvůli čemu je třeba uhnout a prohlédnout si to i zezadu. Indian vzbuzuje pozornost.
A nejen v tunelech, ale veskrze všude. Obchází ho lidé na pumpě, když jsem ho postavil před mojí prací, pořád kolem něj byla nějaká ta skupinka chlapů, kteří rozmáchle gestikulovali nad velikostí stroje. Dvakrát si dokonce zašli ke mě do kanceláře, protože chtěli uslyšet zvuk toho ohromného a majestátního motoru, abych jim ho šel natočit. Největší pozornost si ale Challenger zaslouží ode mě. I přesto, že jsem v jeho sedačce projel Prahu a dalších 120 kilometrů dálničním a okreskovým provozem, cítím se jak nováček v autoškole. Natolik, že balím desítky našich redakčních kuželek a jedu si vyznačit opičí dráhu na cvičiště, kde Motosvět.cz pořádá každý čtvrtek zdokonalovací jízdy pro veřejnost.
Po půl hodině kličkování s řídítky z dorazu na doraz si vzpomínám na Nelsona Piqueta, který na dotaz novinářů "jaké je to závodit s Formulí 1 v Monaku" prohlásil, že "je to jako létat s vrtulníkem v obýváku". Totiž přesně takové pocity mám z tohoto stoje já! Jeho hmotnost, velikost, rozložitost, monstróznost, nebo jakýkoliv superlativ který mě napadá v souvislosti s tím vším, co cítím pod zadkem nejde vůbec dohromady s čímkoliv, co by se dalo nazvat technická jízda. Není však všem pokusům konec a chce to tedy jen pečlivou přípravu a cvičit. Po několika marných pokusech projíždím celou dráhu bez ztráty kytičky. A podruhé, potřetí, po sedmé...
Víkend byl ve znamení účasti na festivalu dálkových cestovatelů Cestovar. Challenger se mezi těmi všemi Géesy a Afrikami vyjímá jak kosmická loď z jiného světa. A opět přitahuje nemalou míru pozornosti. Sobotní vyjížďka se stala nakonec výletem přes hranice a s Challengerem jsem ve svižném tempu, na které jsem zvyklý se svižnou silniční motorkou, projel kolem stolových hor v polském Kudowa Zdrój a nazpátek. A ono to jde. A ono to jde jet rychle, jde to svižně a překvapivě... jde to nadmíru pohodlně, protože podvozek neskutečně žehlí i to, co by člověk od cruisera nečekal.
Přistihuju se, že vůči motorce ztrácím respekt a proto radši měním Challengera za nahaté FTR a předávám jeho otěže Elišce. Vracíme se z Polska domů skrze polské Mezilesí a cestovní tempo není vůbec nízké. Challenger i s Eliškou za řídítky dovolí jet pořádnou palbu, aniž by člověk měl pocit že jede na jakékoliv hraně. Jistěže, hmotnost stroje přísně přikazuje brzdit znatelně dříve, tím spíš když ani Bremba M4.32 nejsou dostatečným náčiním pro svižné zabrždění a je třeba na ně opravdu silně tlačit. Za řídítky FTR vnímám náklony přede mnou jedoucího Challengera tím víc, čím blíže jsou výfuky k vozovce a čím častěji slyším, že si Eliška škrtá stupačkami o asfalt.
Největším nepřítelem Challengera je pomalá rychlost, rozjíždění na křižovatkách a obecně pomalá manipulace se strojem. A vykružování utažených zatáček, kdy je hranice mezi zavřeným a otevřeným plynem charakterizována škytáním a cukáním celého stroje. Jakkoliv je spojka jemňoučká a její nástup nádherně pod kontrolou, Eliška si stěžuje na spojkovou páčku příliš daleko a nemožnost ji seřídit. A světe div se - to je také jediná zásadní výtka, kterou bych Challengeru vytknul. Tedy vedle občasného drnčení kapličky přístrojů v určitém otáčkovém spektru. Zbytek jízdy je jízda "po krouťáku" kde si užívám bublavé a přitom svižné jízdy. Přece jen 120 koní a 173 Nm je dost pro nadmíru okreskové radosti.
A přesně tam Challenger patří. Dálnice a okresky. Uvědomuju si, že ačkoliv jsem s Indian Challenger natočil nějakých 600 kilometrů, nejvíce zábavy bylo přeci jen v zatáčkách za řídítky dramaticky menšího Indiana FTR, kterého jsme měli jako sparing partnera. Challengera bych si užil mnohem více při cestě do Kalábrie, než při křižování naší malé země. Možná, že i celá Česká republika je pro něj stále jen obývák.
Jezdec:
172 cm, 90 kg
Helma Arai Quantic
Bunda Rukka Paijanne GTX
Rukavice Revit Restles Mind
Rifle Revit Lombard
Boty TCX Airwire GoreTex
Děkujeme Indian Česká republika za zápůjčku stroje
 |
+ silný a kultivovaný motor + propracovaný infotainment s navigací + nízká spotřeba + integrovaný magnet na chlapy + výborně naladěný podvozek
- škytavý projev mezi zavřeným a otevřeným plynem - nenastavitelná spojková páčka |
