Indian Motorcycle v roce 2017 představil závodní speciál pro americký flat track, který nesl označení Indian FTR 750. Ve fabrice se však nad tímto konceptem zamysleli detailněji a upekli tak závoďáku z ploché dráhy většího civilního bratříčka, který vzbudil obrovskou vlnu zájmu. Nejinak tomu bylo i u mě, s tím bonusem, že jsem dostala příležitost tuhle divokou kartu fabriky po svém vyvenčit.
Jako dítě jsem četla knihu Indiáni z Větrova, pamatuji si tu část, jak kluci tajně oškubali kohouta sousedovi. Byl z toho ohromný poprask po vsi, ale co by člověk neudělal pro pořádnou indiánskou čelenku. To mě bavilo. Později jsem sáhla po sérii knih o Vinnetouvi od Karla Maye a zamilovala se do hlavního hrdiny, v sešitě nosila jeho fotku na koni a představovala si jaké by to bylo tam být a prožívat ta dobrodružství s ním. S příchodem tvrdé puberty ale zájem o hrdiny z knih pokles, avšak semínko obdivu v původní americké obyvatele ve mně zřejmě stále zůstalo. Když jsem pak spatřila Indian FTR 1200 S poprvé naživo, semínko vzklíčilo a já se znovu zamilovala a představila si ta nová dobrodružství, která bych s indiány mohla zažívat a splnit si teď, tak trochu po svém, svůj dětský sen.
Na první pohled je jasné, že tohle není jen tak obyčejný stroj. Je jiný než většina toho, co na silnici potkáte a číslovka 1200 v jeho názvu naznačuje, že rozhodně nepůjde jen tak o nějakou uloudanou kobylu, nýbrž o čistokrevného amerického hřebce. Místo kopyt tu ale máme litá kola s poněkud nestandardními rozměry, vpředu 19“ s dvěma kotouči a čtyřpístkovými radiálními brzdami Brembo, vzadu je FTR osazeno 18“ kolem. Srdce mého hřebce pak bije ve vodou chlazeném dvouválcovém motoru tzv. V-Twinu se 125 koňmi o objemu 1203 kubických centimetrů.
Co mě první překvapuje je jeho zdánlivá subtilnost, výška sedačky 841 mm, což není málo, i tak ale stroj nepůsobí dojmem velké robustní motorky, což by ke svému obsahu klidně mohl. Co mě ale tady táhne blíž jako straku je černá metalíza nádrže, která odráží snad všechny barvy duhy. O, bože, to je skvost. Studuji detaily, příhradový rám, jehož tvary kopíruje i kyvka, kaplička na světlo se leskne stejně jako nádrž, přičemž její hrany kopírují USD zlaté vidlice. Motor je pěkně poskládaný a motorce se co do vizuálu nedá nic vytknout. Je to prostě šperk! Usedám do sedla a ještě než otáčím klíčkem, jsem překvapená, jak mi stroj perfektně padne mezi kolena. Tohle je láska na první pohled.
Otočit klíčkem a vyrazit, to je oč tu běží. Motor naskočí a brumlá si a na vážnosti tomu celému dodává zvuk příplatkových Akrapovičů. Hatátila, jedém! Párkrát si provrknu plynem a kopu tam jedničku, dvojku, trojku a už prskám smíchy. Tohle je mnohem lepší, než jsem si to vůbec představovala. Sportovní režim je trochu divočina a moje zkušenosti nejsou tak velké, abych neměla pocit, že je to přeci jen na mě trochu velké sousto. Přepínám tedy na standard a reakce plynu se trochu zjemní. Tohle už je mi rozhodně příjemnější. Takže kam to bude, Nšoči, vrčí eftéero a já ho směřuji přes Dubou do Mnichova Hradiště, modří vědí, že je to velmi oblíbený motorkářský úsek a venku je tak pěkně, že nelze odmítnout volání divočiny.
Prvních pár zatáček a v mé hlavě se rodí trochu skepse, obočí mi létá odshora dolů a stále hledám vhodný jezdecký posez a techniku. Cesta tam je hlavně o seznamování a končí v Mnichově Hradišti na Vostrově, kde je zrovna ještě předsezónně mrtvo, a tak si tam jen chvíli sednu do trávy a přemýšlím. V té chvíli mi to cvaklo. Jiný stroj, jiný mrav, nemůžu se s ním přetahovat, tohle je americký mustang, potřebuje zkrotit, ale ne silou, nýbrž hlavou. Cesta zpět je cesta maximálního štěstí, tam kde se zatáčky mění rychle za sebou, musím přednímu kolu pomoct s překlopením. Soustředím se, s motorkou hodně pracuji a ani na chvíli ji nemohu nechat dělat si co chce samotnou, čtu stopu a vedu ji, jak nejlépe umím. Jsem nadšená a s každým kilometrem si mě stroj získává víc a víc. Tohle je přesně to ono, tohle je to, co jsem od Indiana čekala. Dřina, co je zároveň i náležitou odměnou, stroj vám díky tomu totiž nedovolí soustředit se na nic jiného než na jízdu.
| POSLEDNÍ SOUVISEJÍCÍ NOVINKY |
Splnila jsem si tedy ten dětský sen o dobrodružství s indiany? Jistě! I když jsem s ní vlastně žádné nezažila, neboť motorka sama je tím největším dobrodružstvím, protože je právě natolik specifická svým projevem i jízdními vlastnostmi, nakolik je krásná. K absolutnímu splnění snu mi ale chyběly fotografie, takové, které mi to budou připomínat už navždy. Takové, které by ale oficiální zastoupení Indian Motorcycle udělat nemohlo, protože je, bohužel, pro fabriku politicky nekorektní spojovat indiany s Indianem. Co na tom, já jsem si svou cestu našla. Teď se nad nimi můžete pokochat se mnou a dejte vědět, jestli vám Indian FTR 1200S přivodil také nějaké podobně radostné chvíle.
